Bára Brožová: To největší vítězství byla má sebehodnota

Pamatuješ si svůj úplně první ceremoniál? Co se ti tehdy honilo hlavou?

Naprosto přesně. Hudba od The Lumineers. A já. Byla jsem člověk, který nesnášel prezentace ve škole, a najednou jsem měla stát před saunou plnou lidí a vést je. Byla jsem hrozně nervózní. Strašně jsem se styděla. Měla jsem chvílemi úplně černo před očima a jen jsem počítala minuty do konce. V sauně byl i tehdejší vedoucí sauna mistrů, aby mě kontroloval, a o to víc jsem chtěla, aby všechno bylo perfektní. Samozřejmě nebylo. Začátky byly opravdu divoké.

Vybavuji si tvé začátky a pak moment, kdy jsem tě asi po roce zažila na ceremoniálu znovu. Byl to obrovský posun. Kdy ses z „nepolíbeného“ nováčka začala cítit jako profesionálka?

Zlom přišel s cestováním za saunovými ceremoniály do zahraničí. Róbert (*Židek, manažer saunových mistrů) mě vzal na první event do Polska a pak na soutěž do Rakouska. Najednou jsem poznala lidi, kteří byli legendami oboru. Viděla jsem, co všechno je možné. Jak lze v sauně vytvořit atmosféru, jak může ručník vyprávět příběh. To mě neskutečně nakoplo. Profesně i osobně.

Kdo tě v sauně zažil, musel vidět, že tvé ceremoniály mají vlastní rukopis a styl. Jak si k němu přišla?

Hodně to bylo o sebehodnotě. O odvaze stát před lidmi a věřit tomu, co předávám. Ze začátku jsem pořád přemýšlela, co jsem řekla špatně, co se komu nelíbilo. Ten vnitřní hlas byl silný. Měla jsem pocit, že všechno hodnotím víc já sama než ostatní. Postupně jsem se učila vstupovat do sauny s jiným nastavením. Přestala jsem se soustředit na to, jestli jsem dokonalá, a začala jsem víc vnímat, co chci předat. Vždycky to začíná u mě. S jakým pocitem do toho prostoru vstoupím. Pořád mám dny, kdy cítím nervozitu. A pak jsou ceremoniály, kdy vím, že ten prostor držím pevně.

Odmávat ceremoniál není hračka. Někdy je náročné si ho jen odsedět jako divák. Co všechno musí tělo zvládnout?

Sauna mistr vytváří obrovský fyzický výkon. Není to jen mávání ručníkem. Je to opakovaný pohyb v extrémním teple. Pokud ho děláte špatně, může vás to dohnat i po letech. Není to jen o svalech, ale i o tom chránit klouby, uvolňovat přetížené svaly a vědomě regenerovat. Ručník je těžší, než se zdá. A když ho zvedáte desítky minut denně, tělo si to pamatuje. Důležitá je i hydratace a doplňování minerálů. V tom teple ztrácíte mnohem víc, než si uvědomujete. Elektrolyty jsou pro správné fungování organismu zásadní. Prošla jsem si obdobím, kdy jsem do každého ceremoniálu dávala dvě stě procent a vůbec jsem nevnímala tělo. Výsledkem byly bolesti zad a kyčlí. Musela jsem se zastavit a změnit techniku. V tom mi pomohlo studium fyzioterapie. Pochopila jsem, jak pracovat s tělem a jak předcházet zraněním. A zároveň jsem si uvědomila, že nejde jen o fyzičku, ale o adaptaci na teplo. Organismus si na něj musí zvyknout.

Většina z nás vidí ceremoniál jako patnáct minut v sauně. Co všechno se skrývá za jeho přípravou?

Když děláme klasické ceremoniály, na jaké jsou u nás lidé zvyklí, tak to začíná hudbou. Než najdu hudbu, která k sobě opravdu sedne a odpovídá tématu nebo myšlence, jež chci předat, trvá to. Musí to mít hlavu a patu, plynule na sebe navazovat a něco vyjadřovat. Pak jsou světla. To trvá ještě déle. Občas je to šílené. Ve Velkém dómu na tom člověk může strávit klidně dny, nejen hodiny. A pak přichází esence. Přemýšlím, co se tam hodí. Jestli chci dodat energii, nebo naopak uklidnit. Všechno musí být kompatibilní. Nemůžu tam dát něco jen proto, že mi to voní. U tematických nebo soutěžních ceremoniálů je to úplně jiná úroveň. Tam může proces trvat několik měsíců, klidně i rok. Vymýšlím příběh, mám nápady, pak to vyzkouším v sauně, zjistím, že v praxi to působí jinak, než jsem čekala, a začínám opět znovu.

To je neskutečný proces. Kolik takových ceremoniálů máš připravených?

Mám jich v repertoáru víc, abych mohla vybírat podle toho, jak se cítím. Když mám hodně energie, vezmu dynamičtější. Když chci jít víc do klidu, vyberu relaxační, klidnější. Každý z nás jich má vytvořeno víc, aby se neopakovaly a aby to bylo v programu ve wellness barevné. Máme playlisty, písničky na sebe navazují, jsou sestříhané do jednoho tracku. Všechno je připravené dopředu. Stejně tak světla. Ve větších saunách jsou naprogramovaná. Je to skoro jako vytvářet show. A to všechno kvůli patnácti minutám, které mají působit přirozeně.

Setkáváš se s tím, že pak přijde někdo, kdo dává nevyžádané rady?

Občas ano. A snažím se rozlišovat, jestli jde o konstruktivní zpětnou vazbu, nebo o osobní preferenci. Pokud mi někdo řekne, že hudba byla příliš hlasitá, beru to vážně. Může to být cenný podnět, se kterým pracujeme dál. Pak jsou ale situace, kdy někdo preferuje jiný styl. Třeba dynamičtější ceremoniál. V takovém případě mu úplně v klidu doporučím kolegu, jehož energie a projev mu budou bližší. Každý sauna mistr má vlastní rukopis a není možné, aby jeden styl vyhovoval všem. To je v pořádku.

Procestovala jsi řadu zemí za poznáním saunování. Kde jsi zažila největší kulturní rozdíl v přístupu k sauně?

Jednoznačně v Americe. Tam je saunování stále v začátcích a kultura kolem něj se teprve vytváří. Na prvních ceremoniálech, které jsem tam zažila, lidé přicházeli do sauny v botách, s telefonem nebo s pitím. Někteří zůstávali oblečení, jiní během ceremoniálu odcházeli a vraceli se. Bylo vidět, že pravidla a etiketa ještě nejsou samozřejmostí. Postupně se to ale mění. Vznikají tam komunity, které chtějí pracovat s respektem k prostoru i k rituálu. Každopádně je zajímavé sledovat, jak se tam saunová kultura teprve formuje.

A v čem se liší celkově saunová kultura v zahraničí oproti Česku?

To se nedá říct všeobecně. Každá země má vlastní tradici. V Německu nebo Nizozemsku je běžné saunování bez plavek a pravidla jsou velmi jasně daná. Je to dlouhodobá kultura, která má pevný rámec. Nikdo si tam nedovolí přijít v plavkách nebo úplně zahalený. V Americe nebo Kanadě jsou zase plavky standardem a důraz je často kladen na bezpečnost a provozní pravidla. V Japonsku má saunování jinou podobu. Pokud je prostor smíšený, používá se speciální oděv. Tradice je zde propojená s jiným kulturním kontextem. Velmi silnou zkušeností pro mě bylo Lotyšsko. Tamní Pirts není jen procedura. Je to rituál hluboce spojený s přírodou, bylinami a tradicí. Každý krok má svůj význam. Podobně v Rusku, kde má baňa vlastní historickou linii. Každá země mi ukázala jiný úhel pohledu na teplo, ticho a práci s tělem.

Zmínila jsi Německo, kde si jednu dobu pracovala. Jak ses tam cítila v sauně, kde je úplná nahota?

Upřímně, když přijedu do Německa a jdu si pro prostěradlo, často mám pocit, že na mě koukají divně. Cítím se tam jako jediná zahalená a říkám si, že tam vlastně nemám co dělat. Nemám problém si sundat vršek. Ale spodek je pro mě intimní část těla a úplně ho nechci ukazovat. V Německu jsou ale všichni nazí. Sednou si tak, povídají si a nikdo to neřeší. A vlastně se nikdo ani nedívá. Takže to pro mě je stále proces. Postupně si zvykám být víc v pohodě s místní nahotou.

Je někde větší tolerance mezi lidmi v sauně než u nás?

Myslím, že to není otázka země, ale nastavení komunity. Sauna je specifický prostor. Lidé jsou tam zranitelnější, fyzicky i mentálně. Proto je důležité jasně nastavit pravidla a zároveň vysvětlovat jejich smysl. Třeba ticho během ceremoniálu není o přísnosti, ale pokud někdo mluví, může tím narušit nejen sauna mistra, ale i soustředění ostatních. Stejně tak pravidlo bez plavek má své hygienické a provozní důvody. Když lidem vysvětlíte proč, většina to přijme.

A přesto se plavky v sauně pořád vyskytují…

Je to citlivé téma. Každý to má nastavené jinak a pro někoho je nahota prostě nepříjemná. To úplně chápu. Zároveň ale plavky většinou nejsou z materiálu, který je do sauny vhodný. V teple reagují jinak, drží vlhkost a není to ideální ani z hygienického hlediska. Takže to není o tom, že by někdo chtěl něco zakazovat jen proto, že se to tak dělá. Má to svůj důvod a v Infinitu to je skvěle vyřešené prostěradlem, do kterého se lidé mohou pohodlně zabalit.

Někdy se v sauně lidé dostávají do sporů o to, jak by se měli ostatní chovat. Co pomáhá udržet atmosféru klidnou a respektující?

Hodně pomáhá jasný rámec. Když sedíte vedle sebe jen v prostěradle, mizí spousta vnějších rozdílů. Nezáleží na tom, kdo čím přijel nebo jakou má profesi. Všichni jsme tam ze stejného důvodu. Zároveň je sauna prostor, kde může být někdo velmi hluboko ve svém prožitku. A když někdo mluví hodně a navíc nahlas, chápu, že to může ostatní vytrhnout. Proto má ticho své místo. Ideální je mít jasně vymezené prostory. Sauny, kde je možné komunikovat, a sauny, kde je ticho. Když lidé vědí, co od prostoru čekat, většinou není důvod se hádat. A když chápou proč, přijmou to mnohem lépe.

Jaká je role sauna mistra ve světě? Je víc performer, terapeut, nebo průvodce?

Zase bych řekla, že záleží na regionu. Ve střední Evropě je silná umělecká linka. Práce s hudbou, světlem, choreografií. Ceremoniál má podobu promyšleného zážitku. Na severu Evropy je přístup víc tradiční, blízký přírodě. Metličky, byliny a pomalejší tempo. Někdy se ani nepoužívá označení sauna mistr, ale jiný název vycházející z místní tradice. V Americe se zase často propojuje ceremoniál s dechovými technikami nebo osobním rozvojem. Pro mě osobně je sauna mistr především průvodce. Drží prostor a vytváří podmínky, aby si každý mohl projít vlastním zážitkem.

A v čem jsou čeští sauna mistři specifičtí?

Jsme hodně silní technicky. Češi si dávají záležet na práci s ručníkem a na hudbě. Umíme vytvářet dynamiku a příběh, aby to bylo propojené s pohybem a dávalo to smysl. A zároveň tady funguje silná komunita. Trénujeme spolu, sdílíme si věci a navzájem se posouváme. V Infinitu máme zázemí, kde se dá dlouhodobě pracovat na technice i dramaturgii ceremoniálů, což není všude běžné. A také to je jeden z důvodů, proč se čeští sauna mistři pravidelně objevují mezi světovou špičkou.

Co bys poradila lidem, kteří přicházejí na ceremoniál poprvé a nejsou si jistí, jak se chovat?

Pokud se chystají na ceremoniál a nikdy předtím nebyli, nebo nejsou zvyklí se saunovat, tak ať začnou zvolna. Klidně si sednou do první lavice u dveří. Na začátku každého ceremoniálu vždycky zmiňujeme základní pravidla, takže se dozví například to, že mohou kdykoliv odejít. To je podle mě největší obava lidí, že tam budou muset zůstat až do konce a nikdo je nepustí. Ale to tak není. Mohou se taky posunout o lavici níž nebo výš podle toho, jak teplo vnímají. Také říkáme, že se během ceremoniálu nemluví, pokud je tedy sami nevyzveme. Po ceremoniálu, stejně jako po sauně, platí zásadní pravidlo – nejdříve sprcha a pak jezírko. Ať poslouchají svoje tělo. A také to, že my jsme tam pro ně. Po celou dobu směny za námi můžou kdykoliv přijít a zeptat se na cokoliv, čím si nejsou jisti. To bych určitě zdůraznila. Ať se nebojí přijít.

Jak ses dostala k tomu, že dnes školíš sauna mistry po světě?

Tehdy mě někdo oslovil, jestli bych mohla udělat trénink pro jejich tým v Japonsku. A to byl vlastně můj první úplně oficiální trénink. Hodně jsem se bála. Zaprvé v Japonsku angličtina není úplně jednoduchá a zadruhé jsem nikdy předtím netrénovala. Ale hrozně mě to bavilo a postupně mi došlo, že tohle bych chtěla dělat pravidelně.

A tak vznikly retreaty. Jeden z nich je speciálně pro ženy. Proč?

Hodně žen se mě začalo ptát, jestli budu mít kurz. A já jsem si uvědomila, že nechci učit jen techniku. Nechtěla jsem jen řešit, jak správně mávat. Cítila jsem, že potřebujeme prostor, kde se potkáme jinak než na soutěži nebo na tréninku. Já fakt vnímám, že jako ženy jsme silnější, když jsme spolu. Když sdílíme, když si můžeme říct, co prožíváme. Proto je ten první retreat jen pro sauna mistryně. A není jen o ceremoniálu, ale o nás. Během mávání dáváme hodně energie a emocí. A to s námi někdy dost pracuje, přichází tlak, pochybnosti, únava. Proto tam mluvíme o práci se sebou, o sebehodnotě a o tom vědět, že v tom nejsme samy. Ten projekt mám opravdu ráda.

Řešíte tam i téma saunování v různých fázích cyklu, myslím tím hlavně během menstruace? Na co si dávat pozor?

My jako sauna mistryně řešíme, že si to často nejde úplně naplánovat. Že nevíme, kdy budeme mít směnu. Teď se všeobecně hodně mluví o tom, že by si ženy měly plánovat měsíc podle cyklu. Jenže podle mě je to ve většině případů nereálné. Dřív měly ženy prostor si na pár dní lehnout a postarat se o sebe. Dneska jedeme nonstop. A je těžké dát tělu to, co potřebuje, i když víme, že by to potřebovalo. Ale kdybych měla mluvit ke klientkám, co se chtějí saunovat: první věc, na kterou si dát pozor, je opravdu poslouchat tělo. Někdy teplo pomůže, jindy ho tělo odmítá. Je to hodně individuální. Některým sauna během menstruace uleví od bolesti a pomůže se uvolnit. Jiné cítí, že teplo není příjemné. V takovém případě je úplně v pořádku zůstat jen pár minut nebo vynechat saunu úplně a přijít o pár dní později. Takže hlavní je dát si pozor na přehřívání, netlačit na výkon a dovolit si jemnost. Je to spíš o zastavení než o tom něco překonávat.

A druhý retreat je pro muže?

Je pro všechny. A je víc o těle. O tom, že práce sauna mistra už dávno není jen o mávání ručníkem. Je to fyzický výkon, v něčem podobný sportu. Řešíme prevenci zranění, regeneraci, hydrataci, výživu. Jak pracovat s klouby a přetíženými svaly, jak to kompenzovat. Ten opakovaný pohyb si tělo pamatuje. A když to ignoruješ, může to skončit vyhořením nebo zraněním. Spolupracujeme i se sportovním lékařem z elitního fotbalového týmu Chelsea. A je zajímavé slyšet, že i vrcholoví sportovci řeší úplně stejné věci – tlak, přetížení, potřebu regenerace. Sauna pro ně není jen regenerace svalů. Je to chvíle, kdy nemusí podávat výkon. Kdy nejsou fotbalisti, ale jen lidi.

Jak se ti daří balancovat mezi cestováním po světě, prací a osobním životem?

Je to hodně aktuální téma. Je to náročné, protože doma skoro nejsem. Přítel se kvůli mně přestěhoval z Německa do Čech, což byl velký krok. Setkali jsme se v Německu při mávání a bylo hodně náročné mít vztah na dálku. Do toho se moje práce začala rozšiřovat – už nejsem jen v Infinitu, jednou za měsíc pracuji v Belgii, pak mám školení, tréninky, a někdy soutěže. Každý měsíc je úplně jiný. Je to intenzivní a my si to strašně užíváme. Ale zároveň si uvědomuji, že pokud jednou budu chtít rodinu, budu muset spoustu věcí přizpůsobit, změnit nebo obětovat. Řeším to, že nejsem tolik doma, že je těžké scházet se s kamarády, i když mám přátele po celém světě, což je fajn. Ale někdy chci prostě dva nebo tři dny vypnout a uvolnit se. Snažím se to balancovat, což není úplně jednoduché, ale tohle všechno mi dává tolik, že to beru jako přirozenou součást té cesty.

Existuje pro tebe vůbec úplně obyčejný den bez ceremoniálu?

Takových dní moc nemám, proto si jich strašně vážím. A když je, mám svůj rituál, a tím je snídaně. To je pro mě nejdůležitější jídlo dne a miluju si udělat zdravou snídani a opravdu si na ni vyhradit čas. Zároveň jsem člověk, který moc nedokáže jen tak posedět. I pět minut je pro mě někdy náročných. Pořád potřebuju něco dělat a řešit. Když mám volno, jdu do fitka, kde si můžu dát delší a náročnější trénink. A pak často jedu k rodičům. Žijeme uprostřed přírody, tak vezmu psy a jdu na dlouhou procházku. Ten návrat domů a čas s rodinou si strašně užívám.

Vzpomínám si, jak jsem se před pár lety ptala Róberta Židka, co by chtěl ještě dokázat. Řekl, že si přeje vychovat mistra světa. A myslím, že se mu to podařilo…

Róbert je se mnou od začátku. Díky němu jsem tam, kde jsem. Viděl ve mně něco, co jsem já sama tehdy neviděla. Vzal mě za ruku, hodil mě do vody a řekl: „Plav“. A já jsem se učila za pochodu. Strašně mě posunul. Poznala jsem díky němu lidi, kteří jsou dnes mými nejbližšími. A právě s ním jsem vyhrála mistrovství v týmech. Byli jsme tak úplně první trojice v historii. On o tom mluví s lehkostí, že se původně skládal jiný tým a nakonec to vyšlo na mě. Pro něj to možná ze začátku bylo překonání obav, že to s holkou v týmu nebude fungovat. A pro mě to byl velký zlomový moment, protože to byl sen vytvořit něco takového s mentorem a člověkem, ke kterému vzhlížím.

A kam by ses jako sauna mistryně chtěla ještě posunout?

Teď mě láká práce s přírodou. S bylinkami a s metličkami. Tvořit víc rituály zaměřené na tělo i psychiku. Je to pro mě vědomostně náročnější, protože člověk musí vědět, co a jak dělat. Je to občas fakt alchymie. A co se týče retreatů, které máme, přála bych si, aby to lidi opravdu oslovovalo. Aby jim to předávalo to, co bychom si přáli předat v rámci zdraví. A aby se toho třeba chytila i další wellness centra a podpořila tím svoje týmy. Uvědomit si, že to není jen mávání ručníkem. Je to práce, která vyžaduje hodně a potřebuje podporu. My v Infinitu máme velké štěstí, máme velkou podporu díky vedení a celému nastavení týmu v rámci provozu, ale není to tak všude. Takže mým cílem je i tohle víc dostat do povědomí a pomáhat sauna mistrům i v zahraničí.